|
 lízko
Jičína na samém konci vesničky zvané Sedlištky, měl chalupu chudý
sirotek Václav. Od rána do večera se lopotil na malém políčku. Úrodu
mlel, jako všichni z vesnice, v hořením mlýně v nedaleké Železnici.
Tak poznal
Václav mlynářovu dceru Marii, hezké a hodné děvče. Marně se o ní
ucházeli chlapci z okolí. Dala své slovo Václavovi a slíbili si, že
se vezmou.
Dlouho tajili
svou lásku před mlynářem, mužem lakomým a pyšným. Za budoucího zetě
chtěl jen synka z bohatého statku. Konečně se Marie odhodlala a
svěřila se svému otci. Toho dne bylo ve mlýně boží dopuštění. Mlynář
láteřil, a když byl v nejlepším, přicházel právě Václav, na kterého
se sesypaly nejhorší nadávky.
Václav se
neodvážil mlynáři odporovati, ani nepromluvil a hned utíkal ze
mlýna. Ještě slyšel, jak za ním mlynář volá: „Moji dceru
nedostaneš, leda bys naplnil zlaťáky naši moučnici, ty boháči s
prázdnou kapsou".
Václava se
zmocnila zoufalost. S bolestí a zármutkem klesl do mechu na kraji
lesa a plakal nad svým osudem. Slunce již se sklánělo za Prachov,
když se rozhodl, že půjde do světa. Šel směrem k Železnici, až
dorazil k těšínské krčmě. Tam bylo ještě živo, ač nebylo daleko k
půlnoci. Usedl do kouta k opuštěnému stolu, nebylo mu vůbec do řeči.
Ještě ani sklenku medoviny nevypil, když si k němu přisedl podivný
dloubán v koženém kabátě a jezdeckých botách. Široký klobouk s
havraním perem odložil stranou, upřel pichlavé černé oči na
Václavovu tvář a dal se s ním do řeči. Václavovi se mluvit nechtělo
neznámý však uměl tak dobře mluvit, že se mu se svým neštěstím
Václav svěřil. Dloubán ho těšil. „Potřebuješ-li peníze, pomohu
ti. Jen mi slíbíš rukoudáním, že za sedm let zůstaneš navždy se
mnou." Václav se dlouho nerozmýšlela podáním ruky potvrdil svůj
slib. A ten podivný dloubán povídá: „Jdi domů a kopej na zahradě
pod starou hruškou. Tam najdeš co potřebuješ. Za sedm let mě však
čekej."
Václav utíkal
domů a rovnou na zahradu. Do rána kopala vykopal truhlu obitou
plechem a tak velikou, že byla jako mlynářova moučnice. Když ji
otevřel, blýskaly se dukáty v ranním slunci, až oči přecházely. Od
té chvíle šlo vše hladce. Lakotný mlynář dostal dukáty, Václav svoji
Madlenku a ještě zbylo na pěkný velký statek. Léta plynula jako
voda, Václav žil šťastně s Madlenkou, dvěma syny a dvěma dcerkami,
hospodářství vzkvétalo a na svůj slib podivnému dlouhánovi už dávno
zapomněl. Vypršel sedmý rok. O půlnoci zaklepal kdosi na okno
statku. Václav otevřela před ním stál neznámý z těšínské krčmy, ani
trochu se od té doby nezměnil. A hned mluvil naléhavě k Václavovi:
„Chystej se na cestu, neodkládej svůj slib. Ženu a děti nech na
statku, ale sám patříš mně!" Teprve teď Václav pochopil a všiml si,
že neznámý má místo jedné nohy kopyto. Václav se bránila nabízel
cizinci, aby zůstal u nich na statku a také - že cizinec nemá žádný
úpis o smlouvě. Čert se však jen zachechtal: „Vždyť mi neutečeš!"
„Tak to zkusme, vždyť kulháš!" „Platí", svolil čert. „Poběžíme
spolu o závod. Já poběžím od Vrchlabí a ty jen od kříže v Soběrazi
až k sedlišťskému kostelíku."
Václav podepsal
úmluvu krví a šel s čertem ke kříži v Soběrazi. „Zůstaň tu a až
uvidíš na obloze blesk, potom utíkej", řekl čert. Václav se
třásl hrůzou, ale závod prohrát nesměl. Viděl jak se čert vzdaloval,
jak stále rostl, jak se hlavou dotýkal oblohy. Potom několika skoky
zmizel v horách. Zanedlouho proletěl oblohou blesk. Václav se dal do
běhu. Když druhý blesk ozářil krajinu, Václav se ohlédl a spatřil
již za Kumburkem obrovskou hlavu s jiskřícíma očima. Také slyšel
smích. To se čert právě přenesl přes Kumburk. Ještě okamžik a Václav
bude navždy ztracen.
Najednou dupot
utichl. Čert totiž ucítil, že ho ve střevíci něco tlačí. Malý
kamínek mu tam zapadl a překážel mu v běhu. Zastavil se a chtěl se
kamínku zbavit. V tu chvíli zablesklo po třetí a když se Václav
ohlédl, ke svému úžasu uviděl sedícího čerta, jak cosi vysypává z
boty. Ale ten je už opět na nohou a znovu se dává do běhu. Václav už
cítil na zádech jeho horký dech. Z posledních sil se zachytil rukou
kruhu na kostelních dveřích a k smrti unaven padl k zemi. Ani
neslyšel jak čert strašlivě zakvílel, zaklela zahalen plameny
šlehajícími až k obloze, zmizel v dálce.
Ráno se lidé ze
Sedlištěk sbíhali na blízké pole. Každý se divil. Na rychtářově
poli, které bylo dříve rovné jako stůl, čněl do výšky kopec. Nikdo
nedovedl vysvětlit, jak se tam ocitl. Lidé začali říkat kopci Zebín.
Ještě dlouho žil
Václav na svém statku. Jen on tušil, odkud se kopec vzal. Na Zebíně
dal postavit kapličku, aby poděkoval za své zachránění.
Zpracováno podle:
J.Folprecht (2000): Písně a báje z Českého ráje. |
