|
 oho
večera se zdržel švec Mates se svým kamarádem Kryštofem déle v
Bousovské hospodě. Pivo tam bylo dobré, sobotecké, a není divu, že
udělali c nějaký ten korbel více. Ale to pořádného ševce neporazí.
Nikdo neví jak vyschne v krku od samého slinění dratví. Bylo již
blízko k půlnoci, když vyšli oba kamarádi z hospody.
„Hrome to je
dnes tma!" zaklel Kryštof, sotva opustili hostinský práh. Zakopl
totiž o první kámen a jen taktak, že nespadl do příkopu. Ale za
malou chvíli se rozkoukal. Měsíc se sice té noci skryl za mraky, ale
cestu bylo přece jen vidět. Mates si zapálil svoji nerozlučnou
kořenku, a ta co chvíli do tmy zasvítila, když prudčeji zatáhl. „Tak
si myslím, že dnes uvidíš něco, cos ještě nikdy neviděl" povídá
najednou Mates Kryštofovi, když vcházeli do lesa. Kryštof si v té
chvíli vzpomněl, co všechno se o Matesovi povídá, že zná leccos, co
nevědí jiní, že prý dokonce má styky s černými silami. Jedno bylo
jisté. Mates měl doma celou almaru knih, mnoho z nich starých v
poctivé vepřovicové vazbě, a jak práci položil, spustil na oči
okuláry a už se dal do čtení a od té chvíle pro něj svět nebyl. I
pan farář se často u Matyse zastavil, pohovořil a na pár knížek
starých z Matesovy almárky měl zálusk. Ale Mates nedal, knihy byly
pro něj víc než pytel zlaťáků. Krom čtení ještě v léčení se vyznal,
byliny sbíral a sušil, lektvary míchal a masti třel, měl toho celý
výklenek v dílně a pan okresní ranhojič k němu už nejednoho pacienta
poslal, s nímž si rady nevěděl. A Mates léčil, léčila za léčení groš
nevzal, jen mu každý komu nemoc vyléčil, musil říci: „Zaplať
Pánbůh!" A to zase mluvilo proti tomu, že by Mates byl spolčen s
černými. A kromě všech umění Mates dělal boty jedinečné, pan hrabě
si k němu dal kolikáté dělat, hlavně na hon a na koně, byly ulité
jako rukavičky a při tom ani trochu netlačili.
„A co bych
viděl?" povídá Kryštof, když ho tak Mates navnadil. „Nu
uvidíš!" broukl Mates a popotáhl ze své kořenky, až rudě
zasvítila.
Jdou tak jdou,
silnice se lesem jako had kroutila a pojednou se Mates zastaví,
chytne Kryštofa za rameno a povídá šeptem: „Slyšíš?" Kryštof
se zastavil a poslouchá. V nočním tichu pojednou uslyšel, jako kdyby
se zdáli blížili nějací koně. „Co je to, ptá se znepokojeně".
Ale tu už ho
Mates táhl ke kraji silnice, ze šosu vytáhl kus křídy a udělal
veliký kruh. Do toho si stoupl a také kamaráda Kryštofa do něj
vtáhl. V tom pojednou jako kdyby vichřice prolétla lesem, stromy
dosud klidné se rozkývaly, suché větve a listí začalo padat k zemi a
studený vítr letěl lesem, až oba ševci přitáhli úže kalmuky.
Dusot koní se
blížil. Jako černý přízrak objevilo se dvanáct jezdců na koních
černých jako uhel. I jezdci byli v černém brnění a jeli čtyřstupem
po celé šířce cesty. Tmavé brnění se lesklo a Kryštofovi se zdálo,
že vraníkům jde z nozder oheň. Když míjeli oba ševce, naklonil se
nejbližší hajní jezdec k oběma ševcům a houkl: „Rychle za námi!"
Ale Mates se ani nehnula pevně držel Kryštofa, pod kterým nohy
podklesávaly. Ale vše minulo tak rychle jako přišlo. V lese bylo
zase ticho a teplý půlnoční vzduch vystřídal mrazivé vanutí. Teprve
potom vzal Mates Kryštofa pod paždí a vyšel s ním z kruhu.
„Co to, pro
Pána na nebi, bylo?" sotva vydechl Kryštof. Mates už zase klidně
vyňal z kapsy váček s tabákem, kořenku, která mu při tajemné příhodě
vyschla, zase pečlivě nacpal, zapálil a dal se do kroku. A cestou
vyprávěl: „Ve staré kronice jsem se o tom dočetl. Tady v těch
lesích byl před dávnými lety hrad a v tom sídlil rytíř, velmi
bohatý. Ale lakotný byl, až běda. Poddané dřel, jak jen mohl, a jeho
největší radostí bylo ukládat do velké okované truhlice zlaťáky.
Když tak sedával večer sám, pečlivě zamkl dveře u své komnaty, i
okenice uzavřel, pak otevřel truhlici a počítal zlaťáky, do sloupků
je stavěla dychtivě poslouchal, jak pěkně zvoní. Jen pro tenhle zvuk
měl uši, pro nářek a prosby svých poddaných byl hluchý. Jednou
konečně se poštěstilo, do truhlice vložil poslední dukát, více se
jich tam při nejlepší vůli nevešlo. Sehnul se, aby se prohrábl tou
zlatou záplavou, když tu se mu zatmělo před očima a skácel se ústy
zrovna do té zlaté hromady. Ranila ho mrtvice. Ani služebnictvo o
tom nic nevědělo. Až když se na cestě před hradem ozval dusot koní,
když se brána sama od sebe rozletěla a do dvora vjelo dvanáct
jezdců, vyběhli polekaní sluhové ven. Ale náčelník jezdců je
odstrčil, šel rychle po schodech a za ním druhové jeho do komnat
rytířových. Tam jedni uchopili bezduché rytířovo tělo, druzí
truhlici se zlatem, vyšli ven, vynesli vše na koně a rychle zmizeli
právě tak, jak přijeli. Někde v lese prý pohřbili rytíře a blízko
něho prý zakopali truhlici s penězi. A ve výroční den jeho smrti, a
to je zrovna dnes, projíždějí se vždy lesem. Vím to dobře, a proto
jsem kolem nás udělal kruh svěcenou křídou, kdybych to nebyl udělal,
byli by nás jezdci porazili a ušlapali".
„A ten poklad
vezli s sebou" povídá pojednou Kryštof, když Mates dokončil svůj
výklad, jak se o věci ve staré kronice dočetl. „Viděl jsem jak
jeden jezdec měl před sebou na sedle nějakou truhlici. Ty, co
myslíš, nedal by se ten poklad nějak získat?"
Mates se
rozesmál, až mu kouř jeho kořenky zaskočil: „Vida ho před chvílí
se ještě strachy tetelil, div že duši nevypustil a teď, jakmile mu
otrne, už by chtěl zlaťáky!"
„Však ty víš
jak na ně?" lichotil Kryštof Matesovi. „Darmo celé dni v těch
knihách neležíš!" „Vím kamaráde, vím", přikývl Mates. ,,Ale
je to těžká věc. Ve staré kronice stojí psáno, že poklad dostane jen
ten, kdo těch dvanáct jezdců v souboji jednoho po druhém přemůže.
Jakpak by na ně našinec. To víš, potěhem by to šlo těžko, a jinou
zbraní my zacházet neumíme!" dodal se smíchem. To už docházeli
domů do Řitonic a u krajní chalupy se Kryštof rozloučil s Matesem.
Dlouho ještě nemohl usnout. Černí jezdci mu v hlavě leželi a kromě
toho i ten poklad zlatý. Ten hlavně.
A čas ubíhal.
Jednou zase takhle k létu přiběhli ke Kryštofovi se zvěstí, že Mates
dokonal. A jak už bylo jeho zvykem, našli ho nad knihou, kronikou
starou, na které tváří ležel, jako kdyby ji líbal. A v tváři měl
klid a pokoj, jako kdyby jej anděl sám do nebe byl zavolal. Vzpomněl
si tehdy Kryštof na to, jak spolu z Bousova šli a jak mu Mates
vyprávěl o černých rytířích, s nimiž se v lese setkali.
Bylo na podzim,
když švec Kryštof v Bousově boty odváděl a dobře dostal zaplaceno.
Neodolal a zastavil se v bousovské hospodě na holbu. Zrovna
načínali, pivo bylo jako křen, slovo dalo slovo, a tak se milý
Kryštof v hospodě zase hezky pozdržel. Když vyšel, bylo nedaleko do
půlnoci. Tenkráte se mu šlo hůře, nežli posledně s Matesem. Nebylť
Kryštof hrdina veliký a nebylo těžko ho postrašit. Šlapal tedy
rychle aby měl už za sebou les, popiskoval si, aby si kuráže dodal a
najednou mu přišlo pomyslit, že to tak bylo nějak před rokem, co
tudy šli s Matesem. Zamyslil se, a opravdu! Vzpomněl si, že to v
září bylo ještě teplo v tu dobu bývalo a hlavně, že tehdy právě jako
dnes pili na zdraví bousovského krčmáře, který se Matouš jmenoval a
měl svátek.
V ševci byla
malá dušička a uháněl, jako kdyby mu někdo v patách střílel. Ale
marně. Byl zrovna uprostřed lesa, když zaslechl dusot kopyt a už
taky studený vítr se hnal lesem. Kryštof ve smrtelné hrůze na Matese
vzpomínal, na jeho svěcenou lordu, v duchu se už se ženou a dětmi
loučil, a tu už v záhybu cesty se jezdci objevili, od kopyt jiskry
létaly a ke Kryštofovi se blížil celý zástup. V největší úzkosti se
švec pokřižoval a vykřikl: „Pánbůh s námi a zlé pryč!" V tu
chvíli jednomu z jezdců cosi na zem spadlo a celý zástup zmizel jako
dým. Švec, třesa se na celém těle, postoupil na silnici, aby se
podíval, co to tam leží. Měsíc svítil jako rybí oko a Kryštof viděl,
že je to truhlice stará, poctivě okovaná pásy železnými. Zámek se
nějak pádem porouchal a když švec víko zvedl, zasmály se naň v
měsíčním světle krásné dukáty, jichž bylo v truhle vrchovatě až po
okraj. Ani truhlici pozvednouti nemohl. Odtáhl ji do příkopu,
nalámal klestí a schoval tak před zvědavými zraky. Poté uháněl domů,
jako když mu zapálí šos. Padl na postel a v té chvíli usnul. Když se
ráno vzbudil, nevěděl, byl-li to všechno sen nebo pravda. Pro každý
případ si vzal trakař, plachtu na trávu a rozjel se do lesa. Z dáli
viděl v příkopě hromadu klestí a pod ní našel truhlu. Naložil ji s
napětím všech sil, dovezl domů a za peníze si koupil pěkný statek.
Boty však robil dál, víc pro potěšení než na výdělek, a také nikdy
nezapomněl, jak peněz nabyl a k chudým byl vždy laskav, protože
věděl, že dukáty z chudých byly vydřeny.
Zpracováno podle:
J.Folprecht (2000): Písně a báje z Českého ráje. |
