|

a
dávných dob vypadalo okolí Trosek úplně jinak než dnes. Propasti a
stráně byly porostlé neproniknutelným pralesem a hluboká údolí byla
naplněna vodou, přes kterou byl ke hradu nesnadný přístup.
V jednom
údolí, zvaném "V hluku", je veliká jeskyně. Skalní útvar má
zvenčí podobu ohromné umrlčí hlavy. Vchod do ní připomíná vchod do
kostela. Také se jí říká "V kostelíku" a váže se k ní mnoho
pověstí, mezi jinými i tato:
Bylo to v
dobách slavného Jiříka z Poděbrad. Za jedné mlhavé noci roku 1438
dobyl Trosky loupeživý rytíř Šaff z rodu Šafgočů se svými kumpány.
Zradou se nepozorovaně dostali do hradu, jeho majitele pana Ottu z
Bergova zajali, uvrhli do hlubokého sklepení a hradní lid pobili.
Lidé z vesnic pod hradem uprchli do skalních slují a zalezli do
hlubokých jeskyní v hustých lesích, kde je nemohl nepřítel najít. Do
těch skrýší odvedli i všechen dobytek a odnesli svůj majetek, aby ho
uchránili před loupežnickou hrabivostí.
Na rozsáhlé
vodní hladině, v těch místech, kde se dnes rozkládají rybníky Vidlák
a Krčák, byl převoz. Službu převozníka obstarával mladý Jeník
Mohalský. Jeho převoznická bouda byla přilepena ke skále nad srázem
spadajícím do hlubin rybníka. Vedly k ní jen ve skále vytesané
schody.
Nad skalami nad tímto přívozem (dnes se
tam říká "Na koutech" a stojí tam několik stavení patřících k
Tachovu) stála tehdy nad samou propastí chaloupka, kde bydlela mladá
Máša hradních. Jinak ji v celém okolí nepojmenovali. Bydlela se svou
starou matkou, která byla vdovou po hradním na Troskách. Panská
služba bývala v těch dobách zlá. Když hradní zemřel, vyhnali vdovu s
dcerou z hradu. Ještě že měla matka tuhle chaloupku po svém otci.
Máša hradních milovala mladého převozníka a její láska byla
opětována Jeníkem, který trávil všechny volné chvilky u nich v
chaloupce.
Loupežníci vládli na Troskách a jejich
čeleď se rozlézala po okolí a loupila a kradla, na co přišla.
Společníkem rytíře Šafgoče byl dobrodruh Švejkar, který ho v
rabování a hrubostech ještě předčil.
Jednoho
bouřlivého večera seděla na hradě ve velkém sále početná společnost
mužů. Mezi nimi vedl hlavní slovo Šaff a jeho společník Švejkar,
rytíři Henešek z Kracavy a Vápenka z Dobrnic, kteří se svou čeládkou
byli dnes Šaffovými hosty. Víno teklo po stolech, otřásajících se
pod surovými pěstmi loupežných rytířů i jejich opilé chásky. Nejvíce
přetřásaná byla nedávná Šaffova výprava za dobytím Trosek. Rozjařená
chasa, zpitá vínem nalezeným ve sklepích hradu, podrážděně reptala,
proč hrad Hrubá Skála, náležející panu Šťastnému z Valdštýna, nebyl
už také dobyt a obsazen. Lupiči obzvlášť nenáviděli tohoto
šlechtice, protože usiloval o zavedení spořádaných poměrů v zemi.
Henešek z
Kracavy uhodil prudce pěstí do stolu, až poskočily měděné číše a
džbánky, a zvolal: "Divím se ti, pane Šaffe, že jsi to hnízdo
nechal nepovšimnuté, že jsi Hrubou Skálu také nedobyl a toho
mravokárce nezavřel v jejích hlubokých skalních sklepeních!"
Vápenka se zachechtal a vzkřikl: "Dnes bychom se o to mohli
pokusit. V tomhle nečase oni nebudou tak ostražití." "Chcete-li,
jděte si. Já se spokojím s Troskami," ušklíbl se Šaff. Vtom
venku strašlivě zabouřilo, vítr zadul a hrom zahřímal, až se okna
třásla a malá šestiúhelníková okénka chrastila v rámečkách, div
nevypadla. A hned nato nedaleko uhodilo. Tmavou nocí se kmitl
klikatý blesk a osvítil komnatu. Švejkar se dal do hrubého smíchu a
zvolal: "A já na Hrubou Skálu půjdu. Kdo půjde se mnou? Aspoň nám
posvítí blesky na cestu!" A hned na to druhá rána venku zahřměla
a jako pro výstrahu zalomcovala hradními okny. V krbu zakvílela
meluzína, jak vítr projížděl komínem.
"Kdo půjde
se mnou?" opakoval Švejkar podruhé. Henešek a Vápenka vzkřikli
současně: "Já!" "Přijímám pánové! Pak se o to hruboskalské
zboží rozdělíme, chachacha!" A vítr a hrom opět zabouřily jakoby
v odpověď' na toto smělé a drzé rozhodnutí. I sám Šaff je varoval: "Nechod'te!
Musíte přes vodu a bouře vás může zahubit." "Nesmysl!
Převozník pod Tachovem je mladý a statný, ten nás převeze,"
zvolal Švejkar. "Nebude chtít v tomhle nečase. O život běží na
těch vodách kolem," odpověděl Šaff. "Musí, přinutím ho mečem!
Pojďme! Hruboskalský pán bude mít dnes nevítanou návštěvu!"
Švejkar,
Henešek z Kracavy a Vápenka z Dobrnic v čele asi dvaceti zbrojnošů
se vyhrnuli za chvíli z brány Trosek. Zamířili skalami a houštinami
k Tachovu. Proběhli opuštěnou, smutnou vesnicí a zamířili v tu
stranu, kde stála chalupa Máši hradních. Ta jediná odtud neuprchla a
zůstala ve své ukryté chaloupce, kde se cítila bezpečná před
vyzrazením. Chtěla zůstat nablízku Jeníkovi, který svůj převoz také
neopustil.
Nedaleko lupičů hučely v hlubině vody.
Jejich hukot byl varovný. Ale ti nedbali. "Co je to?" zasyčel
Švejkar, když do tmy jako bludička zazářilo osvětlené okno Mášiny
chaloupky. "Tady přece někdo zůstal?! Tiše!" Seskupili se
kolem okna a dívali se dovnitř. V chaloupce seděl Jeník a levou
rukou objímal kolem ramen Mášu. "Oho, tahle patří nám!"
zajásal Švejkar a zatloukl zuřivě na okno. Milenci v chaloupce
ulekaně vyskočili. Jeník vyšel do síně, aby otevřel dveře neustále
bouchajícímu vetřelci. Máša šla za ním a svítila mu loučí. "Kdo
je venku?" ptal se Jeník. "Otevři a neptej se! Převezeš nás
ihned na druhou stranu. Musíme dorazit ke Hrubé Skále, dokud je
tmavá noc, abychom hradního pána poctili návštěvou. Bude z nás mít
jistě velkou radost!" Jeník otevřel dveře: "Nechtějte dnes na
druhou stranu. Vody jsou příliš rozbouřené. Bylo by to rouháním
proti Bohu."
Lupiči se dali
do chechotu. "A co to tady máš za holubičku?" ptal se Švejkar,
dychtivě upíraje zrak na Mášu, která stála opodál s loučí v ruce.
Plamen ji osvětloval a její krásný zjev dráždil lupiče. "To je má
nevěsta, pane!" řekl pevně Jeník a neohroženě se podíval na
mluvícího, jako by mu chtěl říct, že zná jeho tajné spády a nekalé
úmysly.
"Chachacha, jeho nevěsta!" smáli se lupiči surově. V Jeníkově ruce
se kmitl krátký meč. Švejkar však nechtěl žádný rozbroj s
převozníkem, jehož dnes nutně potřeboval, a navíc věděl, že jim ta
Jeníkova nevěsta odtud daleko neuteče. Rozhodl se tedy tento výstup
ukončit.
"Neublížíme ani tobě, ani tvé nevěstě, naopak bohatě tě obdarujeme,
když nás převezeš." Strašlivý vítr opět varovně zahučel a vzedmutá
voda až sem zaječela a zabouřila. Vzápětí zaburácel hrom a ohnivý
blesk osvětlil les a skály pod chaloupkou. "Slyšíš, pane? Bůh tě
varuje!" pravil Jenk. Lupiči se dali do smíchu. "Půjdeš s námi a
hotovo. Nepůjdeš-li, propadneš smrti a tvoje nevěsta bude naše. To
ti říkám, jako že se Švejkar jmenuji."
Tím bylo řečeno vše. Jeník pochopil - není vyhnutí. Nebál se vod,
ale dneska je to přímo sebevražda odvážit se na ty rozbouřené vlny.
Ale musí. Švejkarovo jméno znal, jeho rozkazu se musí podrobit. Co
by sám svedl proti takové přesile?! "Prchni do Hluku k matce,"
zašeptal své nevěstě a vyšel ven.
Vedl zlotřilou čeládku mezi skalami, křovinami, po úzké pěšině dolů
příkrou strání, plnou balvanů a jiných překážek. Sešli až k
převozníkově domku, kde byla uvázána lodice. Poněvadž se všichni
najednou do ní nevešli, rozhodl Švejkar, že Jeník nejdříve převeze
jeho, Heneška, Vápenku a deset zbrojnošů. Pro ostatní se vrátí.
První skupina usedla do kymácející se lodi. Převozník se pokřižoval
a odrazil od břehu. Proud loď strhl a zmítal jí po vysokých
zpěněných vlnách. Házel jí jako skořápkou sem a tam, nahoru a dolů,
hodil ji na kolik metrů dopředu, aby ji zase v druhém okamžiku hodil
zpět. Lupiči se křečovitě drželi okraje lodi. Teď viděli, že se
neměli pouštět na rozbouřené vody a že si neměli lehkomyslně
pohrávat se svými životy.
Mezitím doběhla Máša skalinami a hlubokým lesem do úvalu, kde se
ukryli vesničané. V jedné jeskyni, ze které byl nyní hrozný pohled
na rozbouřené vody, klesla na kolena a vroucně se modlila k Bohu,
aby ochránil jejího milovaného Jeníka. Za ní klečela i její matka a
ostatní vesničané. A Bůh je vyslyšel.
Strašlivá rána hromu otřásla všemi skalami. Vody pod Troskami se
ještě více rozhoupaly. Blesky strašidelně osvětlovaly bouřlivé
vlnobití. Švejkar se držel křečovitě okraje lodi. "Pse!" hrůzou
bledý vykřikl na Jeníka. "Vesluj! Břeh je nedaleko!" "Ale Bůh je od
nás daleko! Nezachráníme se. Nemůžu loď udržet nad vodou!"
odpověděl převozní. "Tak zemři, zrádce!" vykřikl Švejkar, uchopil
meč a ťal po Jeníkovi. Ale ten nečekal, až rána dopadne, a zmizel ve
vlnách. Pramice, uchopena mohutnou vlnou, se zakymácela, a vymrštěna
do výše, převrhla se dnem vzhůru. Všichni lupiči byli naráz pohřbeni
v hlubokých vodách.
Snad současně zaduněla hromová rána, nejsilnější v té bouři, a blesk
sjel do skály, na níž byl přilepen převozníkův domek. Skála se
zachvěla ve svých základech, zakymácela se, otřásla se ještě jednou
a zřítila se s ohromným rachotem dolů, do chladných hlubokých vod.
Strhla s sebou i převozníkovu chaloupku se zbylými loupežníky.
Zahynuli té noci všichni. I ti nahoře, i ti na lodi. Nikdo z nich
nevyplaval ven, nikdo se nezachránil. A jakoby zvláštním kouzlem, či
řízením nebes ta hrozná bouře náhle ustala a vlny rozsáhlých vod se
utišily.
Jeník doplaval až k údolí, v němž se nalézaly sluje s utečenci.
Vylezl na břeh nedaleko té veliké jeskyně, v níž se dosud všichni
modlili. Několika skoky se ocitl mladý muž na prahu jeskyně a
spočinul v náručí své dívky. Byl zachráněn.
Od té doby se nazývá tato jeskyně "V kostelíku", na památku té
vyslyšené modlitby dívky a vesničanů za záchranu života mladého
převozníka.
Ústí jeskyně je nyní již zataraseno spadlými balvany. Také vody
jezera, jež se kolem Trosek v hlubokých údolích rozlévaly, během let
opadly a zbyly po nich do dnešní doby jen rybníky, roztroušené v
okolí hradu.
Vidlák se jmenuje ten, v němž jsou pochováni oni loupeživí rytíři a
v němž jsou pohřbeny i skály s převozníkovou chaloupkou. Na místě
pod příkrou strání pouze dvě skály vyčnívající z vody připomínají
onu dávnou událost.
Zpracováno podle:
J.Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji. |