|
si
půl hodiny cesty od Jičína na západ jsou proslulé Prachovské skály.
Ukryty zvědavým zrakům v hlubokých lesích, poskytovaly roklemi,
jeskyněmi a tajemnými chodbami již za dob dávno minulých uprchlíkům a
okolnímu obyvatelstvu útulek před nepřátelskými vpády. Ale i
loupežníci v nich vyhledávali skrýše pro své nekalé řemeslo v dobách,
kdy u nás nebylo radno putovat od města k městu bez ozbrojeného
průvodu. Odtamtud podnikali loupežné výpravy do okolních dědin,
drancovali a odnášeli do svých skrýší bohatý lup. Přepadali pokojné
rolníky vezoucí obilí do mlýnů i obchodníky jedoucí se zbožím na trh a
vše ukrývali na Prachově.
Kdysi se usadila
ve skalách zvláště četná a odvážná tlupa zbojníků, jež sužovala okolní
lid. Tu smluvili se venkované i jičínští občané, a ozbrojivše se, jak
mohli nejlépe, obklíčili skály. Obezřetně postupovali ze všech stran
tak, že se loupežníci octli v pasti, z níž nebylo vyváznutí. Nastal
krutý boj. Mnoho lupičů bylo pobito a raněno, někteří byli spoutáni a
odvedeni. Jen několika se podařilo utéci tajnými chodbami.
Utekli také dva
nejchytřejší, Dlask a Turek. Dlask byl starý loupežník, který se kdysi
vrátil z tureckých válek, a protože ničím jiným než mušketou a palašem
nedovedl vládnout, dal se na Ioupežnické řemeslo. Turek byl mladší,
synek bohatých rodičů, sedláků z Libuně. Táta jej dal na studie, ale
zle to dopadlo. Synek nebyl hloupý, hleděl si však víc korbele než
učení, tak ho ze školy vyhodili.
Tito dva zašli
až ku Praze a našli úkryt v malé hospůdce na předměstí. Za zbylé
peníze s. najali světničku a hostinského požádali, aby do ní nikoho
nevpouštěl. Ten jim rád vyhověl, vždyť zaplatili dvojnásob, než bylo
zvykem. Na tom mu záleželo nejvíce, jinak se o své nájemníky nestaral.
Za několik .dní
přišel do hostince chudý krajánek a prosil o nocleh. Hostinský ho
odkazoval, že nemá místo, ale když nepřestával prosit a přitom ještě
naříkal na veliké bolesti zubů, položil ho do kuchyně, jež byla od
světnice Ioupežníků oddělena jen prkennou příčkou. Krajánek nespal
celou noc bolestí, a tak se stalo, že vyslechl hlasitý hovor svých
sousedů.
Mladší Ioupežník si stýskal: "Již to déle
nevydržím. Proč se tady nuzujeme, když v Prachově máme všeho dost."
"Nenaříkej," konejšil ho starší, "jen počkej trpělivě!
Až všechno utichne, vrátíme se a poklad pod vysokou skálou v rokli
vyzvedneme." "Jen najdeme-li místo," namítl mladší. "Buď
bez starosti," mluvil druhý, "sám jsem vyryl do skály znamení slunce,
měsíce a hvězdy, a jak vysoko jsou ta znamení nad zemí, tak hluboko v
zemi leží poklad." Hovořili ještě dále, ale mlynářský již
neposlouchal. Věděl dost. I na bolest zubů zapomněl a rána se ani
dočkat nemohl. Sotva se ukázaly červánky na východě, vzbudil
hospodského, zaplatil a zamířil k Jičínu. Což aby tak někdo jiný
poklad vyzvedl. Možná že i jiní loupežníci o něm věděli! Tyto myšlenky
a obavy ho poháněly ke chvatu. Konečně viděl z dálky jičínskou bránu.
Brzy nato již kupoval v městě lopatu, rýč a motyku a vydal se do
blízkých skaI.
Hledal, hledal dlouho, ale znamení nebeských
těles nenalézal. Ani na nocleh do města nešel, raději přespal ve
skalách. Ale spánek před ním prchal, a když přece na chvilku zdříml,
již postrašeně vyskočil. Zdálo se mu, že už někdo jiný poklad odnáší.
Ještě sluníčko neozlatilo nejvyšší skalní vrcholky a už chasník
klopýtal s náčiní-m od skály ke skále, prolézal roklemi a houštinami,
hledaje znamení. Nakonec k smrti vyčerpán, se vzdal veškeré naděje a
zoufale hodil náčiním do křoví. A hle! Jak dopadla motyka na keř,
objevil se za ohnutou větví na skále obraz slunce, měsíce a hvězdy,
neumělou rukou do měkkého pískovce vyrytý. Rázem z něho únava spadla.
S horečným chvatem se pustil krajánek do práce. Kopal, kopal, když tu
zazvonila motyka o tvrdý kov. Když odházel vrchní vrstvu hlíny,
objevilo se v záři zapadajícího slunce několik malých truhlic plných
zlata a stříbra.
Poklad byl tak veliký, že z něho mohl být
krajánek do smrti bezstarostně živ. Ale byl zvyklý práci, o lenost
nestál. Vystavěl si tedy na Cidlině kamenný mlýn, který dal pěkně
obílit. Protože ostatní mlýny v okolí byly jen dřevěné, říkalo se mu
Bílý mlýn. Na svoji dřívější chudobu bohatý mlynář nikdy nezapomněl,
rád pomáhal chudým a nikdy jim neodepřel pomoc.
Až si jednou
zajdeš do Prachova pokochat se krásou skalního města, nezapomeň také
vyhledat skálu s vyrytými obrazy nebeských těles! Ale poklad už
nehledej! Ten odnes! chudý krajánek.
Zpracováno podle:
J.Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji. |
