|
a dávných a dávných dob
rozkládaly se v okolí hradu Kosti hluboké lesy, v nichž pálili po
tehdejším obyčeji uhlíři dříví ve vysokých milířích. Každé rodině
přidělena byla část lesa, kde jim bylo povoleno řemeslo své
provozovati. V lesích nynějšího Plakánku, který jde od hradu Kosti
celkem směrem jižním ke vsi Střehomi, bydlila prý odedávna uhlířská
rodina Plakálků. Jeden z nich, jménem Ježek Plakálek, dostal od
hraběte Heřmana Černím, majitele panství kosteckého dva lány (114
korce) polí, aby se mohl lépe živiti. Podle této rodiny má prý
Plakánek své jméno. (Dle prof. Pekaře „Kniha o
Kosti")
Vypravuje se o něm též tato pověst.
Údolím Plakánku
protéká po celé délce potok, po jehož obou březích ční do výše
pískovcové skály, obrovití strážcové tichých lesů. Asi v těch místech
kde nyní jest vesnice Sřehom, stával kdysi uprostřed lesů hrad (tvrz),
v němž sídlil vážený a statečný rytíř. Měl jedinou dceru, o jejíž
kráse vypravovalo se daleko široko. O ruku sličné dívky ucházeli se
mnozí šlechticové z okolí i z dáli, ale žádnému se nepodařilo získati
si její náklonnosti. Její srdce patřilo již chudému mladíkovi, s nímž
scházívala se tajně v lese. Jedině stařičká chůva bývala svědkyní
milostných schůzek, ale ta byla mlčenlivá jako hrob, raději by snad
byla zemřela, nežli by prozradila svou velitelku. Až náhoda
prozradila, co mělo být přísnému otci utajeno.
Pán hradu,
rozloučiv se kdysi se svými drahými a uděliv potřebné rozkazy čeledi,
odjížděl na několik dní ke vzdálenému příteli. Již byl se svou
družinou, ujel hodinu cesty, když zpozoroval, že zapomněl doma
listiny, jež nutně s sebou potřeboval. I vracel se v plném trysku
nejbližší cestou do hradu, když tu spatřil svou dceru kráčeti s
neznámým mladíkem. V hradě bylo boží dopuštění. Od té doby dával rytíř
dceru tak přísně střežiti, že ves pod hradem dostala odtud své jméno „Střehom".
Dívka
pokoušela se několikráte dáti svému milenci o sobě zprávu, ale vždy
tomu bylo zabráněno. Smutně toulal se mladík po lesích, obcházel kolem
hradu a hledal svoji dívku. A když se o ní nedozvěděl, tu prý bloudil
lesem a plakal a plakal. Z mnohých slz vyrostly skály a v nich jeho
duch sídlí nenacházeje pokoje. Bolestně lká a kvílí a nářek jeho za
prudkých bouří přechází v divokou zuřivost a běsnění.
Proto
také lid říká, že sám čert usadil se od těch dob ve skalách a jeden z
pískovcových vrchů též nazývá "Čertovým hradem". Nářek a pláč
její mísí se se vzdechy a kvílení jejího milence, takže se ozývá
údolím, odtud "Plakánek" zvaným.
Jiná pověst
vypravuje, že za dob války třicetileté žila ve Střehomi chudá vdova,
jejíž muž zahynul v nedalekém lomu při práci. Měla dvě dítky, o něž se
velmi pečlivě starala a jež byly jedinou její radostí. Jednoho dne
vyšla si s nimi do lesa. Sama sbírala suché větve, zatím co děti
trhaly jahody a honily se za pestrými motýly. Náhle uslyšela žena za
sebou dvojí bolestný výkřik a tu teprve viděla, že děti zašly daleko
od ní. Běžela po hlase, až dospěla k hluboké sluji ve skále, odtud se
ozývaly poslední vzdechy jejich dětí. Lomíc zoufale rukama, volala o
pomoc. Z okolních polí sběhlo se plno pracujících, ale pomoci nebylo,
sluj byla tak hluboká, že se do ní dostati nemohli. Žena bolem
zešílela a s pláčem potulovala se lesem, volajíc zoufale své děti.
Také se říká, že
dítě mocného pána hradu (snad Kosti) zbloudilo v lese. Plakalo,
volalo, až hladem a vysílením usnulo na věky. Teprve za několik dní
bylo nalezeno s očima od vran vyklovanýma.
Zpracováno podle:
J.Folprecht (2000): Pověsti - Písně a báje z Českého ráje. |
