|
ávno, dávno již zašly
doby, kdy byl Prachov domovem dobrodružného všudybyla a neposedy,
kterého okolní lid nazýval Pelíškem, protože ustavičně z místa na
místo pelášil. Nečekaně se objevoval a rychle zase odbíhal, kdykoliv
provedl nějakou taškařinu, a o tu u něj nikdy nebyla nouze.
Žil v krásném
údolíčku ve své sluji, která byla vysoko ve strmé Svantovítově stěně,
odkud byl rozhled do širokého okolí, až do Krkonoš a Jizerských hor,
od Bezdězu až po Kunětickou horu. Bylo to v místech, kde potůčky od
Javorového dolu a Točenice směrem k Hromové rokli zavlažovaly
Pelíškovu zahradu, rozkládající se po obou úbočích údolíčka. Zde
pěstoval Pelíšek pestrou směsici nádherných květin a bylin, z nichž
nejvzácnější mu daroval při jedné návštěvě sám Krakonoš. Jindy zase
jemu návštěvu oplácel, po okolí brousil, a byl proto viděn hned zde a
hned zase jinde. Také na blízký Kozákov občas Pelíšek docházel a
přinášel si odtamtud krásné kusy drahých kamenů.
Jednoho dne se
zase vrátil z Kozákova i Tábora domů s novou bohatou kořistí
drahokamů. Byl tu však ohromen spouští ve své zahradě: větší část jí
byla rozrýpána, navíc pak právě nejkrásnější květiny a byliny z ní
byly uloupeny, vyrvány ze země i s kořeny, a mezi nimi také všechny
sazenice od Krakonoše. Smutný pohled! Zahořel prudkým hněvem a zle se
rozkatil na neznámého viníka, proklínaje jeho počínání, a Svantovítova
stěna jeho kletbu opakovala několikerou ozvěnou.
Brzy ubyl hotov
s plánem, co dělat. Ani už nevykřesal oheň, aby si uvařil polévku z
rozdrceného ovsa k večeři, kterou si po cestě jistě zasloužil a na niž
se cestou domů těšil. Ihned, i když už nastal soumrak, vydal se podle
potůčku do nedaleké osady. A hajdy ke starému Marešovi, který tu měl
chalupu, u níž měla jeho dcera krásnou zahrádku. Ale Pelíškovy květiny
tam nebyly, nebyly tam ani druhý den, kdy tam znovu zaskočil. Byl
zklamán a vypravil se tedy až do Bílého mlýna. Zdejší mlynář měl také
pěknou zahradu, ale i tam hledal marně.
Až teprve po
několika měsících se náhodou dověděl, že se mladý Čéč z rytířské tvrze
na Železném chlubil při veselé zabíjačce u sedláka pod Zebínem, že
jeho otec má na Železném překrásné květiny a byliny, jaké rostou jenom
pod Svantovítovou stěnou na Prachově. To Pelíškovi "udělalo".
Byl už jist, že tentokrát škůdce má. K panu Čéčovi však nemohl,
protože k župnímu pánovi by jej nevpustili.
Proto si
vymyslel pomstu. Nachytal za poslední májové noci na Prachově veliké
množství svatojánských světlušek, zavázal je pečlivě do čtyř
vysušených měchýřů a vypravil se navečer pod Železný číhat na hrázi,
až pan Čéč pojede večer domů. Byla tmavá noc. Konečně zaslechl dusot
jeho koně. Pelíšek se udělal neviditelným a vstoupiv mu do cesty,
vyhodil z prvního měchýře do výšky směrem k rybníku asi dvacet
světlušek, jež se vesele rozletěly, svítíce do tmy kolem hlavy
rozespalého jezdce. Pan Čéč byl překvapen a tu Pelíšek vyhodil druhých
dvacet mušek ještě blíž k okraji hráze, kam pán za rojem světlušek
rychle popojel. V životě dosud takové divadlo neviděl. A Pelíšek
vskočil do vody, ale pouze na okraj, kde ještě nebylo hluboko, a zde
vyhodil tím směrem, kde byla právě vedle hráze největší hloubka, třetí
a hned i čtvrtou hrstku světlušek. Báječná podívaná!
Pan Čéč byl u
vytržení z neočekávaného rozletu tolika zlatozářivých mušek, po
kterých však marně vztahoval ruce. Ale to se už ocitl v chladné lázni
železnického rybníka, kam přepadl přes hlavu svému Vraníkovi, rovněž
náhlým vířením světlušek znepokojenému. A do tmavé noci zaznívalo
Čéčovo klení a zároveň z hráze Pelíškův chechtot, který si pan Čéč
vyložil jako hastrmanův výsměch.
Tu však zaznělo
jasně do tiché noci Pelíškovo naučení: NERABUJ PŘÍRODU, NECHCEŠ-LI MÍT
ŠKODU!
Teprve nyní pochopil pan Čéč, že to je
Pelíškova pomsta za čarokrásné květy, jež loni vyrval na Prachově ze
země, zatímco jeho Vraník pil z bublajícího potůčku Na vodách.
Za několik
neděl, potom se vypravil Pelíšek na hory ke Krakonošovi pro nové
sazeničky vzácných květin. Cestou do Krkonoš se zastavil na Zebíně.
Sedlák Jíra tam česal zrovna třešně a višně. Dal Pelíškovi jako
pocestnému dvě hrsti na osvěžení. Byly znamenité. Na Pelíškův dotaz,
slyšel-li něco o studené lázni nejvyššího pána ze železnické župy,
potěšil jej Jíra zprávou, že pan Čéč láteří na toho holomka Pelíška,
jak ho mečem probodne a na kusy rozseká. "Tak řekni, Jíro, panu
Čéčovi, aby mu zašlo chuť, že Pelíšek za každou ránu vrací dvě a že
jsem ti to řekl já, Pelíšek!" A nežli se sedlák vzpamatoval z
úžasu, byl už Pelíšek v prachu.
Pan Čéč ovšem
zuřil, když mu Jíra vypravoval o rozhovoru s drzým Pelíškem, ale jinak
si neuměl poradit - také ztrácel odvahu, neboť věděl, že Pelíšek je
skutečně schopen všeho a nadto má výhodu, že se dovede, potřebuje-li
to, učinit, neviditelným.
Proto, když jel
krátce nato navštívit svého známého, pana Pakoslava na Bradském hradě,
zajel si raději až k Peklovsi, protože všechny rybníky Kocandy byly
právě rozvodněny. A ačkoliv mohl na zpáteční cestě domů pohodlněji
úvozem přes Prachov a Holín, nejel tudy, ale zase přes Peklo, protože
se nechtěl potkat někde v lese s Pelíškem. Nebyl si jist, nehodí-li
prachovský dobrodruh pod nohy jeho Vraníka nějaké vosí hnízdo, nebo
nepřipraví jinou něžnou pozornost na oplátku za byliny a květiny
vytrhané pod Svantovítem.
Ale smůla!
Pelíšek se právě vracel z cesty za Krakonošem s rancem nových sazenic
a vidí v Pekle před hospodou přivázaného Čéčova vraníka. Pochopil, že
pan Čéč si uvnitř hoduje na kuřátku a medovině. Ráz, dva - a už seděl
na jeho koni v sedle a ujížděl rovnou na Železný. Vraník skákal vesele
známou cestou, i když na sobě dobře cítil jiného jezdce než svého
pána. Také starý kastelán na železnické tvrzi ochotně spustil hradní
můstek, poznávaje pánova Vraníka. Ovšem byl překvapen, že místo pana
Čéče sedí na pánově koni někdo neznámý. "Otevři bránu! Mám vzkaz od
pana Čéče mladému pánovi," zvolal Pelíšek. "Není doma,"
zněla odpověď. "Tedy počkám!" A už se otvírá brána a Pelíšek,
seskočiv z Vraníka, kterého odevzdal kastelánovi, sám kráčel vpřed. A
hle! Pod hradními okny zahrádečka, malá sice, ale krásně ob sypaná
květy strýce Krakonoše, vyrvanými loni na Prachově.
Vítězoslavně
uchopil Pelíšek dlouhé kopí, opřené u vchodu do Čéčova domu, a nežli
bys napočítal dvacet, byly všechny odcizené květiny a byliny i s
kořeny vyrvány a roztřískány na padrť a rozházeny po nádvoří. S hrůzou
hleděl na to kasteláni, ale nežli se vzpamatoval, Pelíšek odpelášil
domů na Prachov.
Hezky pozdě, až navečer, došel pěšky domů
pan Čéč. Jeho strašlivý vztek odnesl ovšem starý kastelán, třebaže už
téměř padesát let věrně sloužil Čéčově rodíně jako vrstevník pánova
otce. "Co jsi mu otvíral, hlupáku? Proč jsi jej, osle starý,
nezadržel?" A stařeček pokorně přijímal pánovu odměnu. Jen Vraník
spokojeně zařehtal, když zase uviděl pána, ač měl vlastně hlavní vinu
na náhodném zdaru Pelíškovy pomsty, ale nechápal ve svém koňském
rozumu pánovo láteření.
Jednoho
srpnového dne se zle zakabonila obloha nad Prachovskými skalami. Černé
mraky od západu houstly. Zablýsklo se, pak zarachotil hrom a hrozná
bouře se přihnala, takže blesk i úder řádil už současně. Jako by se
samo peklo otevřelo. Staleté duby a borovice se kácely do údolí jako
dřívka za takové průtrže mračen, že podobné nebylo pamětníka. Pelíšek
vyhlédl ze své sluje směrem k Hromové rokli, nad kterou se strašlivě
zablesklo. Vtom prásk, blesk s hromem strašlivějším než kdykoliv za
celé věky - a hle: pyšný Svantovítův skalní hrad, prachovský Olymp a
chlouba Hrádku, se řítí z ohromné výše a už leží na tisíc kusů
roztříštěný na dně údolí, které skalní tříšť na všech stranách vysoko
zaplnila. Zřícený pískovec tarasí zároveň i spád lesních potůčků, jež
se tu ještě před bouří vesele slévaly, prodírajíce se idylicky dál k
Maršovu a ven z Prachovských skal.
Prý i sám
Pelíšek se stal obětí obrovské katastrofy a jeho bezvládné tělo leží
zasypáno někde pod roztříštěnou Svantovítovou stěnou.
Ale kdo ví?
Pelíšek měl být již dávno mrtev, ale lidé v okolí si dál spojovali
nejednu zvláštní příhodu a mnohá dobrodružství s jeho jménem, jako by
se dál zjevoval tu v lese, tu ve skalách i jinde, aby hlídal přírodu
Prachova a zabraňoval jejímu poškozování a ničení.
Přes bublající
potůček, který od Javorového dolu přitéká k místu zříceného
Svantovítova štítu a spojuje se tam s potůčkem od Hrádku, spadl ještě
po několika staletích nevelký pískovcový balvan. Lidé mu říkali
Pelíškův most, uctívajíce tímto prostým názvem proslulého dobroděje a
raráška Prachovských skal. Tento název Pelíškův most se zde v údolí Na
vodách udržel dlouhá staletí až podnes.
Zpracováno podle:
J.Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji. |
