|
 eden
rytíř na Hrubé Skále měl syna Kryštofa. Tenkrát všechno křesťanstvo v
náboženském nadšení chtělo osvobodit Boží hrob z rukou pohanů. Kdo jen
meč unesl, dával se k vojsku, aby ve znamení kříže táhl přes moře do
Svaté země - Palestiny. Zvláště rytířské děti pokládaly za svoji
povinnost i čest se takové výpravy zúčastnit.
Není
tedy divu, že mladý Kryštof také toužil táhnout s křižáky do světa a
že ho nemohli doma udržet. Dali mu tedy rodiče svolení. Matka mu
vyšila na červenou čabraku tři stříbrné kříže, otec mu dal zkušeného
zbrojnoše Vavřince a mnoho peněz na cestu. Mladý rytíř, v novém
stříbrném brnění, se rozloučil s rodiči a řekl jim, že pokud o sobě do
roka nepodá zprávu, aby ho už nečekali.
Všechno
rytířstvo se shromáždilo v Praze a táhlo za veliké slávy přes Vídeň do
Terstu. Tam se nalodili, a cestou po moři šťastně uniknuvše lupičům,
vystoupili s posvátnými pocity na půdě, po které kdysi chodil Pán
Ježíš.
Když
potom přitáhli před první turecký hrad, rozložili se vojskem kolem,
aby se připravili na bitvu. Kryštof se zbrojnošem odpočívali pod
velikým stromem: "Milý Kryštofe," povídá Vavřinec, "chceš-li
být nepřemožitelným a vrátit se šťastně domů, dej to stříbro a čabraku
pryč a já tě ustrojím do brnění po tvém pradědečkovi. Potom budeš
Černým rytířem, slavným, jako kdysi on býval."
Kryštof
starého zbrojnoše poslechl, krásné nové brnění svlékl a oděl se do
starého černého. A tu hned pocítil v sobě takovou sílu, že tím starým
velkým mečem švihal, jako by to vrbový proutek byl.
Však
se také se žlutými pohany Machomety hrdinně bil a potýkal. Jeho meč
rubal turecké turbany jako makovice a řádil vždy v nejzuřivější
bitevní vřavě, takže všude, kde se Černý rytíř objevil, prchali
Saracéni před jeho strašnou zbraní.
Uplynul
rok, ale po mladém rytíři Kryštofovi nebylo ani památky. Výprava se z
Palestiny vítězně navrátila do Prahy a král vystrojil jejím účastníkům
na počest slavné hody a turnaje. Když se zpráva o tom rozhlásila,
sjížděli se rytíři z Čech i okolních zemí na rytířské zápasy a slavné
hodování.
Na
Skále, kde již Kryštofa dávno oplakali, se také dozvěděli o
slavnostech. Dozvěděli se i o Černém rytíři, který všechny protivníky
na kolbišti hravě k zemi poráží. Tak se na ten poslední nejslavnější
den vypravili také. Otec Hynek s matkou Annou, jeho bratr Jarek a
dědeček Markvart. S celým průvodem se vydali do Prahy. Z tribuny potom
sledovali průběh turnaje. Na vlastní oči viděli vyhlášeného rytíře,
jak složil do písku soupeře, ohromného Němce, jehož nádherná zbroj
připadla vítězi jako trofej. Všichni diváci byli ohromeni silou
neznámého rytíře a mezi zápasníky se už nenašel nikdo, kdo by si
troufl s ním poměřit síly.
To
ovšem Hruboskalští nemohli jen tak nechat, a Hynek mu poslal rukavici.
Avšak neznámý silák porazil i jej a potom i Jarka. Nato vjel na
kolbiště i starý Markvart. Lidé vzrušením křičeli, sám král povstal,
aby mohl lépe pozorovat tento nerovný zápas.
Jaké
však zavládlo překvapení, když rytíř vyjel Markvartovi vstříc, odhodil
dřevce, zvedl hledí a řekl: "S tebou, dědečku, se přece potýkat
nemohu!"
Tu
poznali Skalští, že ten udatný Černý rytíř je jejich oplakávaný
Kryštof, a radosti a slávy nebylo konce.
Sám
král jej vyznamenal a vzal si ho do své družiny.
Radostný
byl návrat Hruboskalských domů na Skály. K uctění šťastného shledání
obdarovali Hynek a Anna turnovský klášter.
A
Kryštof? Ten ještě dlouho bojoval v královské družině a svou udatností
dělal čest svému stavu, až v jedné bitvě ve Francouzích padl na poli
cti a slávy.
Zpracováno podle:
J.Velartová (1996): Dalších 10 zastavení v Českém ráji. |
