|
řed dávnými dobami žila
na hradě Velíši bohatá hraběnka. Obklopena sloužícími, trávila dny v
přepychu a nádheře, oplývajíc vším, nač si jen vzpomnělo. A přece
nebyla šťastná. Chyběl jí největší poklad, zdraví. Povolala všechny
lékaře zblízka i zdáli, ti jí radili, zkoušeli to i ono, ale nakonec
prohlásili, že jí může pomoci jedině Bůh.
Pod Velíšem
bydlela v chudé chaloupce zkušená žena, o níž říkali, že přišla
zdaleka, snad z Itálie. Když slyšela o výroku lékařů, přišla k
hraběnce a řekla ji: "Vaše hraběcí milosti! daleko odtud na jih
leží moje rodná země, nad niž se klene po celý rok modrojasná, smavá
obloha. Uprostřed úrodného kraje nedaleko Ancóny leží městečko Loreto,
jedno z nejslavnějších poutnických míst světa. V chrámě tam mají svatý
dům, v němž v Nazaretě přebývala Panna Maria a který prý přenesli do
Loreta andělé na perutích. Kdo tam prosil za své uzdravení, byl dosud
vždy vyslyšen."
Hraběnka štědře
obdarovala chudou ženu a vydala se v nejbližších dnech na cestu. Vzala
s sebou bohatý dar a přiložila jej k drahocennému pokladu, který
poutníci u svatého domu nashromáždili.
A neprosila
marně. Uzdravená se vrátila na hrad a nejprve dada zavolat starou ženu
z podhradí, aby se ji odměnila. Ale ať hledali jak chtěli, nikde ji
nenašli.
Na poděkování za své uzdravení dala hraběnka postavit na blízkém vršku
kapli podle italského vzoru v Loretu.
Kaple Loreta zde
v lese nedaleko Velíše stojí dodnes.
Je tomu dávno,
tak dávno, jako by to ani nebyla pravda. Na úpatí Lorety stála nízká
chaloupka, ve které bydlel chudičký otec s jedinou dceruškou Mařenkou.
Ženu pochoval před rokem a tank jeho jedinou radostí byla Mařenka. Ale
i ta byla velmi slabá, stále postonávala a chřadla každým dnem. Přišel
podzim s mlhami a studenými větry. Mařenka ulehla a už nevstala.
Zoufalý otec ji pochoval v lese a každý večer sedával zarmoucený u
hrobu. Uběhlo několik let.
Na nedaleké
Velíši sídlil rytíř, který rád honíval v lesích pod Loretou a s
bohatou kořistí se vždy vracel do hradu. Jednou navečer zabloudil i do
míst, kde byl hrobeček. Tu se mu ukázala krásná laň, bílá jako sníh.
Když spatřila lovce, dala se na útěk. Rytíř za ní na rychlém koni. Již
se k ní přiblížil na dostřel, již zamířil svou kuši do srdce
ušlechtilého zvířete, když se laň proměnila v bílou lilii. Rytíř
seskočil z koně a plnými doušky sál vonný dech květu. Potom opatrně
vzal lilii i se zemí a odvezl ji na hrad, kde ji vsadil do své
zahrady. Ošetřoval ji, jak nejpečlivěji dovedl, a lilie byla každým
dnem krásnější a krásnější.
Jedné noci
nemohl rytíř spát. Spánek mu prchal z očí a neodolatelná moc ho vábila
k oknu. Zahleděl se do zahrady a hle! Místo lilie stála v měsíčním
svitu krásná dívka a vztahovala ruce k oknu. Rytíř vyběhl na zahradu,
uchopil krásnou dívku za ruku a zavedl ji do svých komnat. V krátké
době ji učinil svou ženou a paní hradu.
Ale zle
pochodil. Zapomněl na svou matku, zlou čarodějku, která na svou
krásnou snachu hleděla s nenávistí a dnem i nocí přemýšlela, jak by se
jí zbavila. Když jednou rytíř odjel do boje, začarovala nebohou paní
ve zmiji a sama odešla navždy z hradu.
Smutno bylo na
hradě. Služebnictvo svou dobrou paní milovalo a bez ní bylo všude
prázdno. Když se vrátil rytíř, bylo ještě hůř. Rozeslal posly na
všechny strany, ale po krásné paní nebylo ani památky. Teprve za
několik dní se dozvěděl od jakési stařeny, že ji jeho matka proměnila
ve zmiji. Zarmoucen chodil rytíř od té doby po lese, až zabloudil i k
místu, kde býval hrob. Tu se mu ukázala zmije a hleděla na něj smutným
zrakem. Ale když přistoupil blíž, zmizela a již se nikdy neukázala.
Na místě, kde
zmiji uviděl, dal prý postavit kapličku, zasvěcenou Panně Marii.
Zpracováno podle:
J.Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji. |
