|
dysi za husitských
válek byl hrad Kost dobýván Žižkou. Slavný vojevůdce několikrát udeřil
se svými vojsky na tvrdé hradby, ale marně. Hradní posádka bojovala
statečně a nepřítel byl vždycky se ztrátami odražen. Husitský hejtman
si tedy umínil, že dlouhým obléháním hrad vyhladoví. Jako hustý mrak
se rozložilo Žižkovo vojsko v údolí a sevřelo hrad ze všech stran
pevným řetězem stráží, že by ani myš neproklouzla. Po několik neděl
zasedal Žižka se svými spolubojovníky za kamenný stůl pod lípou
nedaleko hradu v marné naději, že se jeho obránci dobrovolně vzdají.
Už i vlastní vojáci reptali na nedostatek jídla, kterého ve
vydrancovaném okolí valem ubývalo. Ale kdyby tak věděli, jaké zlé časy
nastaly obráncům tam nahoře! I když byly dávky
jídla neustále snižovány, byla již všechna skladiště vyjedena a zbyla
jen jediná vepřová hlava a soudek vína. Tu bleskla hlavou jednoho
vtipného zbrojnoše spásná myšlenka. Navrhl uspořádat naoko velikou
slavnost s hostinou. Řinkot nožů o prázdné talíře a hlasité
přiťukávání prázdnými poháry zalétávalo s veselým zpěvem hladových
bojovníků do Žižkova tábora. Veselí dostoupilo nejvyššího bodu.
Když to viděli
husité, začali reptat. Dlouhým obléháním již byli unavení, rozmrzelí a
hladoví a na hradě se zatím pořádají veselice. Vření v táboře však
propuklo přímo ve vzpouru, když onen chytrý zbrojnoš přistoupil k
hradbám a shodil dolů do nepřátelského ležení pečenou kančí hlavu a
soudek vína se slovy: "Tu máte a radujte se s námi! My máme potraviny
ještě na celé měsíce!"
Druhého dne
poručil Žižka troubit k ústupu. Svému hněvu prý ulevil slovy: "Hrad
je tvrdý jako kost a kost patří psu."
Od té doby je
prý hrad nazýván Kost a jeho majitel přijal do erbu kančí hlavu. Proč
je ve znaku kančí hlava, vysvětluje se ještě jinak.
Jeden z předků
Jana ze Šelmberka, Dětříšek Buzivec, měl pověst velkého siláka a
hrdiny. Říká se o něm, že jednou chytil v lese za uši divokou svini a
živou ji přinesl na hrad. Proto si prý dat svini hlavu na svůj štít. A
tento znak přejalo i město Sobotka.
Zpracováno podle:
J.Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji. |
