|
odle pověsti dostaly
Drábské světničky jméno po posledním obru, který tam žil se svou ženou
a jmenoval se Dráb. Manželka mu hospodařila a zřídkakdy opouštěla
domov, ale její muž se dost honil po světě. Kde se objevil, bylo běda
Lidem a jejich dětem, pravda, ne ublížil, zato měl spadeno na dobytek
a často celé stádo zmizelo z pastvy, jako by se pod ním zem slehla. I
pytle obilí a mouky odnášel, zkrátka co se mu hodilo na zub, nic před
ním neobstálo. V blízkém okolí však neloupil, raději se pouštěl dál a
domů se brával oklikami, aby nikdo nevypátral, kde 'bydlí. Jednou se
také jeho žena vydala dolů pod les a přinesla něco živého v klíně. Byl
to sedlák s dvěma dobytčaty zapřaženými k radlici. Když jej postavila
na stůl, vypadal jako hračka. Obr však ženě nedovolil, aby si jej
nechala. "To je člověk, sedlák," vysvětlil jí. "Takoví
chovají stáda a pěstují obilí, kterým se my obři živíme. Dej pozor, ať
mu neublížíš! Až naše obří pokolení nadobro vymře, tito malí zalidní
tvář země. A po nich přijdou jiní, lidičkové tak malincí, že jich bude
v peci dvanáct mlátit a pohodlně se tam vejdou. Tohohle seber opatrně
do zástěry a pojď mi ukázat, kdes ho našla, zase ho tam odneseme."
I vydali se na pole a poděšeného rolníka postavili i s jeho potahem do
brázdy, již prve vyoral.
Po čase Dráb
ovdověl. Zastesklo se mu osamělému v divokých skaliskách, pořádek
neměl, kale si uvařit neuměl, i vydal se pro nějakou hospodyni. Dostal
se k Jizeře a nedaleko Vranového uviděl děvečku, která se mu líbila.
Lapil ji do hrsti jako vrabčátko a že musí s ním. Děvče plakalo,
prosilo, ale nic naplat, musela do skal. Tam mu obr domlouval, aby se
ho nebálo, že mu neublíží, ale musí mu vést domácnost, jak nebožka
dělávala, a vždycky po obědě ho vískat ve vlasech, aby se mu pěkně
spalo.
Co měla zajatkyně dělat? Posluhovala
Drábovi. vařila mu ve velkých kotlích. co donesl. Uspávala svého pána,
ale novému osudu nemohla nijak zvyknout. Za dne jí čas utekl, práci
byla zvyklá a nestýskala si na ni, ale večer vždy toužebně myslila na
domov a nejednou si hořce poplakala.
Jednoho dne,
když byl Dráb zvlášť spokojen s obědem a v dobré náladě, odvážila se
ho poprosit, aby jí na den dovolil domů. Obr se rozmýšlel, ale když mu
svatosvatě slíbila, že se vrátí, dal se obměkčit. Pro jistotu však
pohrozil, že ji zahubí, kdyby nedodržela slib.
To ubylo na
Vranově divení, když se děvče dávno oplakané objevilo před rodným
stavením! Všichni mysleli, že se utopila v Jizeře. Teď žasli, když
vypravovala, jakou má službu. "Aspoň se dozvíme, kde zůstává ten
škůdce," radovali se, "teď se mu konečně dostaneme na kobylku.
Nic neplač, vezmeš s sebou pytlík hrachu, budeš házet po zemi, my se
zítra za tebou vypravíme a po obědě, až usne, svážeme obra provazy a
potrestáme ho." Ujednáno, ale nevykonáno. Ptáci sezobali zrnka
hrachu a druhého dne dívka marně čekala na své krajany. Domyslila se,
co se stalo, že ztratili její stopu.
Když podruhé
prosila, alby směla domů, Dráb se již tak dlouho nerozmýšlel jako
poprvé. Tentokrát jí dali doma velikánské klubko příze, aby je cestou
odvíjela. I vzali druhého dne s sebou dvanáctiloketní panský žebřiňák
a veliká kola nejsilnějších provazů, po niti našli cestu a přišli
pravě ve chvíli, kdy obr usnul nejtvrdším spánkem na svém loži,
skalním výstupku. V mžiku byl hustě omotán provazy na rukou i na
nohou. "Teď se ani nehne," radovali se Vranovští a čekali, co
řekne, až procitne. Dráb se probudil až za hodnou chvíli. Dívá se
udiveně, kolik se okolo něho hemží lidí, a ptá se po své služebné. "Tu
už neuvidíš," smáli se, někteří však radili, aby mu ji přivedli,
že ji snad chce obdarovat za práci. "Co by," namítali druzí, "spíše
by ji potrestal za to, že nám ho zradila, kdož ví, neumí-li čarovat!"
Obr chvíli
mlčel, potom povídá: "Kdybych jen chtěl, vy červíčkové, všecky ty
vaše nitě bych vám přetrhal, ale jsem stár, dívku jste mi vzali,
dělejte si se mnou, co chcete."
Byl to kurs
perné práce, nežli spoutaného obra snesli dolů po písčitém svahu a
naložili na žebřiňák. Ani nestačil, nohy mu visely přes vůz.
Snad uznal ten
obr, že se lidí natýral dost a dost, i chtěl je obdarovat. Než se
povoz rozjel, povídá: "Až bude slunce vstávat na den sv. Jana,
pozorujte, na kterou borovici nejdříve zasvítí - pod ní leží můj
poklad."
I ti lidé z Vranového byli zdá se
dobrosrdečnější, než se jevili obrovi v prvních okamžicích. Odvezli
Drába někam daleko, dalekánsko, aby se víckrát nevrátil. Snad mu
cestou oči zavázali, kdož ví, a zanechali ho za horami, aby tam
pokojně dožil své poslední dny.
O sv. Janu
nezapomněli na obrovu radu, ale nikdy se jim nepodařilo vyčíhat, na
který vrcholek padly první sluneční paprsky. Pokladu se tedy
nedokopali. Mládenci z okolí však poslechli rady starých lidí, aby v
pašijovém týdnu skákali z obrova lože. Kdo poslechl, toho prý nikdy
nebolely nohy. Snad něco z obrovy síly zůstalo zachováno v místech,
kde žil. Proto ve statku ve skalách prý žili feksti - muži sice
nepříliš velicí, ale obdaření neobyčejnou silou a nadaní většími
schopnostmi než ostatní lidé.
Zpracováno podle:
J.Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji. |
