|
si čtvrt hodiny cesty
od Přepeř na západ se rozkládá pěkný lesík. Více než před sto lety to
I( byl největší a nejhlubší les v celém okolí. Husté koruny stromů
nepropouštěly sluneční , paprsky, takže v něm bylo temno i za
slunečných dní. Jeho černá barva se z dálky rýsovala I ostře na
obzoru. Již tehdy se říkalo, že v lese straší,a každý se mu raději
vyhnul. Kdo přes něj musel jít, ten si oddechl, když měl smutný les za
sebou.
V blízkých Malobratřicích žili v té době dva
bratři, jejichž jména si už nikdo nepamatuje. Když oba dorostli v
muže, zmizeli ze vsi. Brzy se však vypravovalo, že byli v lese
spatřeni dva divní muži, jeden druhému podobný jako vejce vejci.
Objevili se vždy znenadání a právě tak rychle zmizeli. Byli všude a
nikde. Na jednom konci rozsáhlého lesa postrašili ženy lámající suché
dříví, že nestačily ani otýpky posbírat. Malou chvilku na to na druhém
konci obrali pocestného o všechno, co nesl. Měl-li v nůši něco k jídlu
všechno mu vybrali, nůši naložili kamením a hnali ho před sebou, div
pod tíží ducha nevypustil.
Na obranu nikdo
nepomýšlel. Jen jednou nějaký řezník udeřil jednoho z nich tlustou
holí, ale ta mu vyletěla z ruky zlomená na dva kusy. Řezník zlostí
hlasitě zaklel, ale jen hrozný chechot, při kterém stydla krev v
žilách mu byl odpovědí. Měl co děkovat dobrým nohám, že utekl. Zdráv
by byl nevyvázl.
Přepeře tehdy patřily k solecké faře takže i
pohřby se hrávaly lesem přes Malobratřice k Solci. Když byla mrtvola
vezena k poslednímu odpočinku a pláč příbuzných se ozýval lesním
tichem, doprovázeli jej z dálky oba bratři houkáním a pokřikováním.
Není divu, že se lidé děsili a utíkali z průvodu. Takové kousky
prováděli bratři po celou řadu let.
To těžce nesl
rytíř z Radonic, jehož statek stával v Solci. Když i on a jeho čeleď
na sobě zažili zlobu obou bratří, umínil si rytíř, že se jich zmocní.
Velkými odměnami získal mnoho statných mužů, obklíčil les, oba bratry
zajal a spoutané odvedl do Solce. Měli být ještě toho dne zastřeleni.
Připoutali je ke stromům a deset myslivců zamířilo pušky na jejich
prsa. Ale jaké bylo jejich leknutí! Všechny kule se odrazily, aniž by
odsouzencům ublížily. Rytíř tedy poručil, aby spoutaní bratři byli
popraveni mečem. Ale ani ten jim neublížil. Diváci se hrůzou
rozprchli, bratři přetrhali provazy, jimiž byli spoutáni a zmizeli
opět v lese.
Teprve nyní pocítil rytíř celou tíhu jejich msty. Ubližovali jeho lidu
kde mohli, až se zdaleka lesu vyhýbal. Od té doby byl les nazýván
Peklem a bratři jeho ďábly.
Uplynula řada
let. Jednou přišly ženy, sbírající klestí, k malé jeskyni ve skále a
nalezly tam oba bratry ležet mrtvé. Zpočátku se domnívaly, že je to
opět jeden z jejich četných žertů, ale když se těla nehýbala, odvážily
se blíž.
Tu se teprve poznalo, že to byli obyčejní
lidé, ale s tak tvrdou a pružnou kůží, že jim žádná zbraň neublížila.
Byli pohřbeni ve společném hrobě.
Po mnoha letech
byly hroby vykopány. A tu se ukázalo, že jejich kůže v zemi nezetlila,
ale byla právě tak zachovalá, jako by byli pochováni včera. Není to
dávno, co zemřeli pamětníci, kteří vykopané mrtvoly v solecké kostnici
viděli.
Zpracováno podle:
J.Velartová (1996): Dalších 10 zastavení v Českém ráji. |
